Historie barevného těla II – Historie tetování
V dnešní výpravě za historií bodyartu uděláme malou odbočku od body paintingu, malování na tělo. Podíváme se na barvičky, které se aplikují o trochu hlouběji. Tetování je čím dál větším fenoménem naší doby. Stává se čím dál oblíbenějším, společensky přijatelnějším a dostupnějším. I proto nikdy neškodí si připomenout jeho dlouhou cestu kůží našich předků.
Léčení nožem a barvivem
Tetování nemusí zakinkout se svým nositelem. Příkladem může být to, které má na zádech Ötzi, který naposledy vydechl před 5000 lety.
Historie tetování je téměř stejně dlouhá, jako ta samotného lidstva. Do dnešních dob můžeme dokonce obdivovat jedno 5000 let staré. Dochovalo se nám na zádech muže pojmenovaného Ötzi, podle rakouského ledovce, v němž bylo nalezeno jeho zamrzlé tělo. Šlo o krátké čáry a tečky na zádech a kloubech rukou a nohou. Jejich funkce nejspíš nebyla estetická. Nejpravděpodobnější hypotézou je, že tetování tenkrát sloužila k léčebným a rituálním účelům. Pradávní lidé mohli například věřit, že tetováním postiženého místa vyléčí artrózu. Vědci tuto domněnku vyřkli, jelikož podobná „léčebná“ tetování se dodnes praktikují u některých kmenů Papui Nové Guinei.
O trochu méně stará, ale stále prastará tetování nacházíme na kůži některých Egyptských mumií. Jedno z nejznámějších a nejlépe zachovalých nacházíme na těle Amunet, kněžky bohyně Hathor. Její tělo je zdobeno symetrickým vzorem z čar a teček. Ten mohl vzniknout z několika důvodů: mohl nositelce usnadnit spojení s Hathor, mohl ji nesmazatelně označit jako kněžku tohoto božstva, mohl soužit jako amulet na cestu na onen svět, nebo byl, podobně jako Ötziho tetování, léčebný. Podobná tetování známe i z dalších kultur blízkého východu.
V době, kdy byla tetovaná Amunet, tedy kolem roku 2000 př. n. l. se tetování pomalu rozšiřovalo po celém Středomoří. I v centrální a severní Evropě se mu dařilo. Keltové, Góti, Vandalové. O těch všech nacházíme v historických záznamech římských dobyvatelů informace o bohatých tetováních. Jejich oblíbenými vzory byly spirály a „uzlové“ motivy. Jeden z kmenů, Piktové, byl dokonce Římany podle svých ozdob pojmenován. Latinské označení „Picti“ se dá překládat jako „Pomalovaní“. Evropské kmeny používaly k tetování barvivo z borytu barvířského. Jejich ozdoby tak měly jasně modrou barvu. Tetování ve starověku byla nejčastěji dělána řezem – kůže se nařízla a barvivo se vetřelo do rány.
Od otroků ke smetánce a zase zpátky
Ani samotným Římanům však nebylo vnášení barviv pod kůži neznámé. Nesloužilo však moc veselým účelům – označovali jím zločince a otroky. Podobně se k tetování stavěli i Řekové. Je až k nevíře, že stejně začínala tato tradice i v Japonsku, kde se rozvinula do kulturního bohatství. Znaky označující otroky se zde objevují kolem roku 300 př. n. l. Zlatá éra Irezumi, jak se tradiční japonské tetování nazývá, nastala v období Edo (17. – 19. století). Tehdy se začaly objevovat první spletité vzory s draky, démony, bojovníky a sakurovými květy. Stále je však toto umění spojováno hlavně s kriminálním podsvětím, což vedlo k jeho císařskému zákazu. Stejně, jako prohibice prospívá alkoholu, prospěl tento zákaz utajovaným tatérům. Pro členy jponské mafie – Yakuzy se stává ctí a výsadou, že mohou své tělo pokrýt touto ozdobou a jeho obliba mezi zločinci stoupá. Nakonec, a to platí dodnes, je pro každého člena této mafie povinností mít tělo pokryté spletitými vzory. Ty odhalují příslušnost ke klanu, postavení i osobní preference. Zákaz je zrušen až roku 1948. Od té doby vzrostla obliba klasických tetování, hlavně mezi mladou generací. Tato ozdoba je však stále spojována s podsvětím. Kvůli tomu je na mnoho veřejných míst tetovaným lidem vstup zakázán. A jak Irezumi vzniká? Pravé japonské tetování je vytvářeno ručně, velmi zkušeným tatérem, který používá kalíšek naplněný barvou, který má na svém konci jehlu. Na kalíšek se poklepává speciálním kladívkem. Arincip je tak stejný jako u moderních tetování, ale pomalejší, bolestivější a svým způsobem vznešenější.